Korejské dny 2015 - rytmy bubnů a jiná kouzla

Je to s více než týdenním zpožděním, kdy se konečně odhodlávám psát o zahajovacím gala koncertu Korejských dnů 2015. Není to proto, že bych z té akce byla nejméně nadšená, ale spíše tím, že nemám valnou víru ve své schopnosti vyjadřovat se o hudbě nějak inteligentně.

Do kulturního domu naproti krajskému úřadu v Ostravě vcházím s nejistotou, která si pohrává s klubkem nervózní energie někde v oblasti mého žaludku. Protože oproti předchozímu roku Janáčkova filharmonie trochu pozměnila způsob prodeje lístků, bojím se, že nakonec dojdu i na špatné místo a z koncertu nebude nic. Uklidňuje mě až první pohled na vlny Korejců kolem - méně než loni, ale dost na to, abych si byla jistá, že jsem tu správně.

Jak jste mohli vyvodit z mých předchozích článků, jsem strašně nenažraný člověk, a tak hned pocítím další vlnu úlevy, když vidím stůl, kde prodávají občerstvení.  Hledám něco alespoň zdánlivě korejského, ale bohužel nic nenacházím (o den později se dozvím, že tam někde něco měli - příští rok musím být trpělivější). Posléze se usadím v zadní části sálu - nejprve mě trochu mrzí, že jsem nemohla být blíž, ale zapomněla jsem, jak moc hlasité orchestry dovedou být, takže jsem nakonec za své místo víc než ráda.

A už přicházejí moderátoři - Češka a Korejec, jejichž jména si nepamatuji, i když se pravděpodobně představovali. Nikdy jsem neuváděla žádnou akci, ale zdá se mi, že i na těch naších středoškolských se do poznámek hledělo znatelně méně. Každopádně to je moc roztomilá dvojice. Chudák chlapec (vím, vzhled je zavádějící, ale nechme  to takhle) se tváří, že byl do své role donucen nějakou obzvláště nepěknou výhrůžkou, a rychle drmolí, co má na papíře, tvrdě odhodlán nenavazovat oční kontakt s diváky. Vystřídá se ještě několik důležitých lidí a je nám připomenuto, jak významní jsou korejští investoři v Moravskoslezském kraji.

Výhled mám krásný až do chvíle, kdy si přede mne sedne vyšší pán a vytvoří tak nepřekonatelnou překážku mezi mýma očima a prostřední částí sálu.  To ani tak nevadí, dokud se všechno odehrává na vyvýšeném pódiu. Jenže teď nastupuje zahajovací akt - tradiční korejský tanec v podání Oyun Dance Group pod vedením taneční mistryně Lee Kyunghwa - který se samozřejmě vzhledem k náročnosti na prostor odehrává pod pódiem. Jsem tedy odkázaná k různým, ne moc efektivním pokusům vychýlit hlavu tak, abych viděla, co se odehrává v centru veškerého dění.

Ačkoliv je tímto můj estetický zážitek trošičku narušen, musím uznat, že výkon tanečnic je velmi působivý. Jejich pohyby se zdají téměř manipulovat s gravitací. Chvílemi se pohybují pomalu a s lehkostí listů v jemném podzimním větru, jindy jsou jejich pohyby prudké a dramatické. Člověk musí obdivovat, jak synchronizovaně dovedou kouzlit se svými vějíři - jak nenuceně se zformují do jednoho obrovského květu nebo se pohupují v jedné velké vlně napříč celým sálem. Ačkoliv se tady asi vyjadřuji záplavou všemožných klišé, tento tanec je skutečně velmi jemný a uklidňující.

To samé nelze tvrdit o tom, co následuje. Tanečnice se vrací, vějíře nahrazeny bubínky u pasu. Toto vystoupení si nesmlouvavě žádá pozornost. Rytmy jsou překvapivě divoké. Tanečnice z dálky vypadají jako mladinké slečny, ale později zjistím, že jsou to vesměs paní s letitými zkušenostmi, není se tedy asi třeba tolik divit, jak nesmírnou kontrolu nad pohyby svého těla mají. Zpětně naopak žasnu nad nevinností, která vyzařovala z jejich vějířové tance, i když mé osobní preference jsou blíže divokosti a nevázanosti tance druhého.

Konečně nastupuje Janáčkova filharmonie pod taktovkou šéfdirigenta Förstera. Možná to je tím odstupem, se kterým píši, ale jsem přesvědčená, že změnili pořadí skladeb v programu a zahajují svůj výstup koncertem pro orchestr jihokorejského skladatele Chang Eunho. Stejně jako loni jsem toho názoru, že korejští skladatelé používají spoustu zajímavých zvukových experimentů, ale nejsou příliš melodičtí. Musím přiznat, že se mě tato skladba v kombinaci s přítmím sálu  poměrně úspěšně snaží uspat. Velmi však oceňuji jednu obzvláště dramatickou pasáž a trochu mě proto mrzí, že se mi tuto skladbu nedaří nikde dohledat a poslechnout znovu v bdělejším stavu.

Naprosto vzhůru a plná zvědavé energie jsem ve chvíli, kdy před pódium dovezou nádherné černé křídlo. Hraje se Chopinův koncert pro klavír a orchestr č. 2. K objektu mého neskrývaného obdivu si sedne mladý klavírista Kim Won. Osobně mám s klavírem jen malé zkušenosti, ale musím říct, že žasnu nad rychlostí a přesností pohybu jeho rukou. A samozřejmě ne zcela tiše závidím. V tomto vystoupení je citu minimálně stejně tolik jako techniky, a tak ačkoliv stále cítím únavu, jsem odhodlaná bojovat a vychutnat si každý tón.

Bohužel brzy nastane chvíle, kdy se musím smutně rozloučit s milovaným křídlem, ale mé zklamání opadne, když přinesou malý podstavec s bubínkem janggu. Muž, který na něj hraje, sedí na zemi. To a jeho tradičnější oděv vytváří zvláštní kontrast se zbytkem orchestru. Back into/Out of pro janggu a orchestr skladatelky Cho Eunhwa je opět tím typem skladby, který nekompromisně ovládne pozornost posluchače a nepoleví až do toho dramatického závěru, kdy si posluchač vydechne a je mu dovoleno odejít. Obzvláště poslední minuta udělala z celého koncertu vysloveně nezapomenutelný zážitek.

Obecně musím říct, že filharmonie je pro mě vždycky zkušenost, která dozrává až v mých vzpomínkách. Mé nadšení roste ve chvíli, kdy začnu nad celým vystoupením více přemýšlet. V průběhu samotného koncertu si vždycky projdu momentem, kdy si říkám, že příští rok to snad radši oželím. Ale ještě dříve, než dojedu zpátky domů, vím, že příští rok půjdu znovu. 

Na závěr dokládám krátké video, které mi můj mobil milostivě dovolil pořídit o dva dny později v knihovně, kde proběhla obě zmiňovaná taneční vystoupení podruhé, upravená pro menší prostory.