čtvrtek, října 22, 2015


Že jsem snad naznačila, že se budu s tou Koreou krotit? Ale to byste přišli o historicky první knižní recenzi na této stránce. Čtenářský zážitek, který bych vám zde ráda přiblížila, inspirovala krátká přednáška paní docentky Löwensteinové, jíž jsem zmiňovala ve svém předchozím článku.

I Munjolův Básník nabízí vskutku netradiční čtenářskou zkušenost. Jedná se o poměrně útlou historickou fikci, která se snaží vykreslit život dnes velmi známého korejského básníka z 19. století, Kima Sakkata. Tento básník, vlastním jménem Kim Pjongjon, je postava opředená mnoha legendami a protichůdnými názory, které autor dovedně rozehrává ve prospěch vlastní prózy.

Jako čtenáři se na úvod stáváme svědky dramatické chvíle, kdy Pjongjonův otec posílá své potomky pryč, aby se vyhnuli trestu, který měl tuto aristokratickou rodinu stihnout v důsledku zločinu, jehož se dopustil Pjongjonův dědeček. A tak dva synové rodiny Kim stráví pár let jako synové otroka, který jim dříve sloužil. Jako potomci zrádce jsou ale nakonec omilostněni a Pjongjon i jeho starší bratr se mohou vrátit zpět k otci a matce. Ačkoliv si však zachovají své životy, cejch potomků zrádce jim zůstává. Jak se z příslušníka padlé aristokratické rodiny stane potulný básník s pověstí velkého nekonformisty a sukničkáře, se dozvídáme s plynutím příběhu.

Čím je však I Munjolův přístup nevšední? Odvážím se tvrdit, že I Munjolův vypravěč vlastně tolik nevypráví, jako spíš analyzuje. Analyzuje autentické, sporné i autorem vymyšlené legendy a historické prameny vztahující se k básníkově osobě a prostřednictvím těchto analýz posouvá proměnlivým tempem samotný příběh. Své závěry představuje čtenářům jako domněnky, ale přesto si svým způsobem žádá, abychom jim přikládali více důvěry než jiným. Vypravěč je životopisec, který snad z povahy jeho údělu líčí mnohé peripetie básníkova života jen ve vágních obrysech. Neosobnost těchto pasáží má však zajímavý efekt. Vypravěč je totiž také hloubavý komentátor a tam, kde šetří detaily a zápletkami, rozhodně nešetří úvahami. A ve chvílích, kdy je dějovost zatlačena do pozadí, se čtenáři nabízí mimořádný prostor se na takové úvahy soustředit.

Kdybych se měla o I Munjolově stylu psaní (v této konkrétní próze) vyjádřit způsobem, který by mohl být bližší těm z nás, kteří se zabývají japonskými studii, zmínila bych Ibuseho a Akutagawu - Ibuseho pro velmi rafinované míchání historie a fikce v jeho historických novelách "Vlnění válečných let" a "Příběhu trosečníka Johna Mandžiróa" a Akutagawu pro jeho hrátky s perspektivou a spolehlivostí jeho vypravěčů a postav. Zejména zrada Pjongjonova děděčka je v Básnikovi zobrazena z mnoha rozličných úhlů pohledu, zabarvená morálními stanovisky konkrétních postav.

Je možná chybné tvrdit, že se I Munjolův román zabývá básníkovým životem. Sám vypravěč konstatuje, že skutečnou látkou jeho líčení a úvah je básníkova poezie. A skutečně se o tom, co poezie může být a znamenat, dozvíme mnoho. 

Román mimo jiné nabízí velmi dovedné vyobrazení společnosti Čoson první poloviny 19. století. Osobně nejvíce mě zasáhla poměrně obsáhlá diskuze o loajalitě vůči rodině a vůči státu a o důsledcích, které přináší konflikt mezi těmito dvěma stanovisky. Mají synové právo soudit činy svých otců a případně jít proti nim? Zdá se, že nelze najít skutečně uspokojivé řešení, které by vedlo k minimálním škodám a relativně šťastnému konci. Z našeho pohledu se možná nabízí otázka: "Nezradil Pjongjonův dědeček svým způsobem svou vlastní rodinu? Nemají tudíž právo stavět se do opozice jeho činům?" V myslích tehdejších Korejců asi záleželo na specifické motivaci k takovému odporu. "Sobecká" snaha navrátit slávu rodu nebyla jako odůvodnění přijatelná.

Ale vždyť je to román o básníkovi, tak proč téměř nemluvím o poezii? Nebojte se, poezie je tam dost, i když ne tolik, kolik jsem očekávala. Ne všechna je skutečně Pjongjonova a mé znalosti korejské poezie jsou nulové, takže nedovedu říct, co autor přidává ve prospěch vlastního vypravěčského záměru. Ti z nás, kteří jsou zvyklí na japonské tanka a haiku, shledají některé básně v této knize jiné a osvěžující, některé pak poněkud umělé a nepřirozené v závislosti na tom, ve kterém bodě básníkovy cesty se budeme nacházet. Setkáme se zde s formálními a didaktickými básněmi, básněmi lidovějšího a často vulgárního charakteru, básněmi plnými jazykových experimentů, účelnými básněmi propagujícími určitou ideologii a s poezií pro samotnou poezii. V tomhle smyslu kniha funguje jako skvělá iniciace do světa poezie jako takové.

Českému čtenáři je dostupný překlad paní docentky Löwensteinové z minulého roku (2014), který obsahuje velmi informativní doslov. Samotný text je opatřen příležitostnými poznámkami, ve kterých mimo pouhé vysvětlivky najdeme i komentáře, což v kontextu celého díla dle mého názoru ještě umocňuje hru, kterou s námi autor hraje. Případní zájemci si mohou přečíst její článek, který toto dílo rozebírá daleko důkladněji, než si zde mohu dovolit já. A pokud máte zájem o volně dostupný anglický překlad, ten naleznete zde.

Na závěr bych řekla, že Básník definitivně představuje pro čtenáře výzvu jak stylem psaní, tak obsahem. Člověk, který se vyzná v reáliích korejské literatury a historie, bude celou knihu prožívat pravděpodobně velmi odlišně. Není to příběh, který by se četl vyloženě hltavě. Na druhou stranu je na něm cosi nepopsatelně podmanivého, co mě jednou určitě přiměje k tomu ponořit se do jeho stránek znovu - snad až budu zase o něco vzdělanější.

1 komentář:

  1. Vynikající recenze, Velu :) Takové přemýšlivé knihy mám též ráda, zní to skvěle. Škoda jen, že nestíhám momentálně číst nic jiného než školní povinnou četbu. Tož třeba v důchodu, na ten už mám naplánováno tolik čtiva... :D

    OdpovědětVymazat